Slyšíme to zleva zprava "Dávej na sebe pozor" "Dej si péči" "Věnuj se sama sobě" a nebo taky slyšíme "Těhotenství není nemoc" "Jedu až do konce jako by se nic nedělo".
U prvního těhotenství jsem si nedovolila vůbec nic extra. Žádnou extra péči, žádný rituál, nic. Člověk řešil peníze a vlastně moc nevěděl, co s tím těhotenstvím má vlastně dělat. Byla to pro něj nová zkušenost, nevěděl, co se teda má nebo nemá dít, ze spousty věcí měl strach, o spoustě věcí nevěděl, soustředil se hlavně na to, aby dítěti něco neublížilo a aby se rozvíjelo po všech směrech. Alespoň takhle jsem to měla já.
Z těch extra věcí jsem měla rolničku, protože dítě musí slyšet zvuk, žejo (nešlo o mě, ale o jeho dobro) i když reálně jsem dost pochybovala o tom, jestli něco slyší. No ale já jsem ho slyšela, ale neuměla jsem s ní tehdy ještě pracovat, nevěděla jsem, že ji můžu používat jako emoční kotvu. Sice mě nevědomě uklidňovalo její zvonění, ale kdybych k tomu přidala ještě to, že se s tím zvoněním mám zastavit a nadechnout, zamyslet se a procítit, jak mi je, pojmenovat si to, bylo by to ještě lepší.
A vlastně jsem ještě měla náramek, který jsem si na začátku těhotenství vyrobila pro ochranu a byl to takový můj malý osobní rituálek, byť extra zrcyhlený a bez příjemných "serepetiček" kolem. Ale zase - dál jsem s ním vůbec nepracovala v průběhu těhotenství. Až u porodu jsem ho měla jako emoční kotvu a dala jsem do něj myšlenku, že všechno bude v pořádku. No ale potom jsem ho teda využila na maximum a to si můžeš přečíst v Příběhu mých porodních náramků.
U druhého už jsem si dovolila trochu víc to pustit a víc vnímat i sebe samu, vnímat své tělo a vlastně se mi díky tomu dařilo i lépe navozovat kontakt s dítětem. Rolničku jsem neměla, protože mě to rozčilovalo jak mi ťuká do břicha, náramek jsem si vyrobila až k porodu. Nedovolila jsem si žádný rituál, žádnou extra péči pro těhotné navíc. Až den před porodem jsem si užila úžasnou velmi silnou meditaci na skále ve větru a dešti.
A dneska mě to zpětně mrzí. Potřetí bych to udělala ještě trochu jinak.
A ono nejde o to jít na extra kurz, jít na extra rituál, který, co si budem povídat, není úplně nejlevnější záležitost. Ale je to hodně o tom nebát se třeba mluvit o tom s kamarádkami, které už tím prošly nebo s jinými ženami z rodiny, a nepřipadat si u toho jako hlupák. I s nimi se dá vytvořit krásná atmosféra sdílení, oslava, domácí rituál, který si sama vymyslím. Dají se používat jemné meditační techniky. Mohu mít nějaký jeden předmět - a nemusí to být nutně rolnička nebo náramek, ale klidně cokoliv, co už mám doma, nebo kamínek, který najdu na procházce v lese (já mám takto ze své předporodní meditace schovanou šišku) - něco, co mi vytvoří emoční kotvu.
Kotvu, která mi připomene - zastav se, nadechni se, zavři si oči a jen vnímej, jak se cítí tvoje tělo, jak se cítíš v této situace, co se ti děje. Kotvu, která mi připomene, že tohle je speciální období, které se už nemusí nikdy opakovat. Kotvu, která mi pomůže rozdýchat strach a nebo mi pomůže vůbec se zastavit a ten strach si nacítit a začít s ním pracovat. Já třeba až zpětně dokážu pojmenovat jak obrovský strach jsem měla, hlavně v prvním případě. Tehdy jsem s ním vůbec nepracovala.
A kdyby sis přece jen chtěla dopřát něco extra, můžu ti za sebe doporučit Veroniku a její Dvě duše na jógamatce která provází ženy těhotenstvím, porody, a poporodním obdobím a nabízí nejen speciální osobní péči, ale ukazuje, jak jde tahle sebepéče provést i v běžném životě, že nepotřebuješ nic spociální.
Zrovna nedávno jsem se ní bavila o tom, že její projekt je vlastně takový mezigenerační - že to prostě máme tak moc výchovou nastavené, že jedeme na výkon, že to jinak neumíme. A že u toho prvního, i druhého dítěte to je vlastně úplně nereálné tuhle sebepéči si zvědomit, že se to třeba podaří až u toho třetího. Ale tím, že se o tom bavíme, že na to přece jen někdy přijdeme, můžeme pak podpořit své mladší kamarádky, sestry, neteře a dcery, aby to dělaly už trochu jinak.
A to mi přijde opravdu skvělé. A proto dělám to, co dělám, abych mohla podpořit někoho dalšího, stejně jako já se nechávám podpořit, abych se dostala tam, kde dneska ještě nejsem.
A co pro sebe uděláš ty?